Tentokrát jsem se vydal do Krušných
hor pátrat po tom, co zbylo z dolu Rolava – Sauersack. Zbytky bývalého
dolu leží severně od Přebuze těsně při Česko – Německé hranici. Do Přebuze jsem
přijel směrem z Karlových Varů přes Novou Roli a Nejdek, po průjezdu
Přebuzí dále pokračoval směrem na Rolavu a bývalou obec Jelení. Přibližně
v polovině cesty vlevo se nachází bývalá místa cínového dolu a zajateckého
tábora.
Relikty bývalého cínového dolu jsou unikátní
technickou památkou. Byl vybudován berlínskou těžební společností Zinnbergbau
Sudetenland, GmBH, v období druhé světové války. Cín představoval pro
nacistické Německo důležitou válečnou surovinu. Po vypuknutí druhé světové
války se pozornost válečných plánovačů opět upnula k rolavským ložiskům
cínové rudy. Od roku 1940 tu začal vyrůstat komplex hlubinného dolu a současně
pracovního tábora pro francouzské a později zejména sovětské válečné zajatce.
Na nedobrovolnou dřinu nuceně pracujících válečných zajatců těžba cínové rudy
spoléhala. Tento předpoklad se však ukázal jako ne zcela správný. Na nový důl
bylo nutné předisponovat kvalifikované pracovníky německé národnosti a dále
totálně nasazené Čechy, kteří pracovali hlavně jako povrchoví pracovníci. Na
dole pracovalo střídavě 300 – 600 zajatců, dále asi 200 pracovníků německé
národnosti a několik desítek Čechů.
Vlastní těžební a zpracovatelský
provoz na dole Rolava probíhal od února 1940 do května 1945. Záměrem těžby bylo
otevřít dvě ložiska - Rolava východ a Rolava západ. Hlavní těžná Šachta I. byla
vyhloubena přímo v areálu závodu mezi oběma ložisky v r. 1940. V tomto roce
dosáhla hloubky 62 m a o rok později byla prohloubena a vyzděna do 100 m. Ke
konci války dosahovala hloubky 120 m. Těžní jáma Šachty I. je dnes kryta
betonovým poklopem a její umístění je velmi dobře patrné z kotevních
plocháčů těžní věže a kotvících patek těžní věže – viz foto.
Dobývací metodou bylo výstupkové
dobývání. Od r. 1943 byla rudnina přebírána přímo v dole, díky tomu mohla být hlušina
použita k zakládání vyrubaných prostor. Pro odvodnění a částečné odvětrání dolu
bylo použito obnovené dědičné štoly sv. Jiří (viz foto), propojené s bývalým
dolem Segen Gottes. Odvětrání sloužila dále řada komínů, které většinou
propojovaly patra.
Šachta II. byla vyhloubena cca 1 km od
Šachty I. a dosáhla hloubky 175 m. Původně místo ní měla být obnovena těžní
šachta dolu Segen Gottes Zeche, ale tu se nepodařilo vyzmáhat pro zálomy boků.
Proto musela být 50 m severněji vyhloubena nová pomocná Šachta II. Na fotkách
je dobře patrný betonový sarkofág jámy a patky těžní věže. Zbytky šachty dolu
Segen Gottes Zeche se mi na místě najít nepodařilo, takže k ní nemám žádné
relevantní fotky a na místo se budu muset ještě jednou vrátit. Pod jámou Šachty
II. a jámou dolu Segen Gottes Zeche je poměrně značný odval hlušiny, ze kterého
je patrné její masivní odebírání k nějakým současným účelům.
Mezi další objekty dolu patřily kromě
úpravny a těžní věže též trafostanice, kompresorovna, elektro a zámečnická dílna,
truhlárna, kovárna, úpravna vody, sklady, krejčovská a obuvnická dílna, šatny,
správní budova, garáže, vážicí stanice, konírna a vrátnice. Později i laboratoř
(1943). Dále jsou to přes silnici dobře patrné zbytky zajateckého tábora.
Další zajímavostí zde je Rolavský
rybník, který sloužil jako zásobárna vody pro technologický proces úpravy rudy.
Pod hrází rybníka je dosud vidět budova čerpací stanice. Pitná voda pro důl se
čerpala ze zvláštní nádrže v rašeliništích a severně od objektu byly
vybudovány odkalovací rybníky, které jsou prý patrné dodnes (já jsem je
nenalezl).
Bylo zpracováváno téměř 9,5 tuny
rudniny hodinově a byl získáván koncentrát o kovnatosti okolo 43 %. Úpravna
rudy pracovala na gravitačním principu. Součástí úpravny byl i krytý bazén pro
zahušťování kalů, je dobře patrný dodnes. Rudný koncentrát byl auty odvážen do
N. Hamrů a odtud do huti ve Freibergu.
Ke konci války se přes Sauersack
přesouvala demarkační linie. Továrna byla nejprve zajištěna Američany, posléze Rusy.
Podle svědectví jednoho z dělníků došlo při přechodu fronty nejprve k
hromadnému útěku dozorců a posléze i zajatců. Náhlému a neplánovanému ukončení
činnosti továrny nasvědčují i násypky úpravny dosud plné rudou (viz foto).
Místo bývalého dolu a zajateckého tábora je opředeno mnoha
nepravdivými mýty. Uvedu zde některé:
-
jednalo se o přísně tajné zařízení, ukryté vysoko v horách v
nedostupné krajině uprostřed močálů,
-
byl to koncentrační tábor, kde zahynuly tisíce lidí, byli zde
mučeni a podrobováni různým pokusům,
-
v tajných dílnách, ukrytých hluboko v podzemí se vyráběly
součástky pro německé rakety V2,
-
celý objekt byl přísně utajován, do konce války o něm nikdo
nevěděl; disponoval vysoce vyspělou technologií, spaliny z komína byly dokonale
odsířeny a zbaveny popílku, takže z komína se nikdy nekouřilo,
-
celý objekt vypadal jako opuštěný, nikde se nesvítilo a ani v
největší zimě nevycházel z komína kouř, protože veškerá výroba probíhala v podzemí,
-
veškerá komunikace a spojení s okolím probíhala rozvětveným
systémem podzemních chodeb,
-
v močálech nedaleko odtud leží utopený tank.
Ve skutečnosti se zde jednalo pouze o
důlní činnost, přesto je nutné uvést určitou negativní energii, kterou zde prý
cítí každý, kdo je trochu senzitivní, já to nejsem.
Poblíž dolu je postaven památník padlým
zajatcům ruské národnosti – dva z nich prý zahynuli při práci v dole a dva
byli zastřeleni na útěku (?).
V současnosti je opuštěný objekt
volně přístupný, jámy jsou překryty betonovými dekly (viz foto), větrací šachty
jsou zasypané a nedokázal jsem je najít, zdejší podzemí je nepřístupné. Nadzemní
objekty a zejména pak skelet budovy úpravny jsou opuštěné, jsou turistickou
atrakcí a volně přístupné. Při svých několika návštěvách jsem se zde setkal s
nejrůznějšími lidmi. Dokonce jsem byl jednou k večeru přítomen přípravě
natáčení nějakého filmu.
Česká televize zde natočila část
jednoho z dílů seriálu Rapl. Jedná se o 4. díl první řady „Bludný kořen“,
36. – 40. minuta.
Ukončení provozu zde proběhlo
následovně. V květnu 1945 převzal správu dolu národní podnik Rudné doly
Příbram. Těžba zde však již znovu nezačala. Po několika odborných prohlídkách
bylo rozhodnuto pro nerentabilitu těžby důl uzavřít a nechat zatopit. Od
začátku roku 1946 do podzimu následujícího roku probíhaly tedy v dole i na
povrchu demontážní práce. V r. 1947 došlo k demontování strojního zařízení
továrny a jeho odvezení na Důl Nosek v Tuchlovicích.
Na Přebuzi je ještě jeden velmi
zajímavý uzavřený důlní komplex, který je součástí „Hornické poznávací trasy
Přebuz“, ale o tom až někdy příště.
Zdroje: podzemi.myotis.info, zanikleobceobjekty.pageride.cz, solvayovylomy.cz, mapy.cz
GPS:
50.3971489N, 12.6299028E
