Důl Wannieck byl vybudován Pražskou železářskou společností jako výdušný pro důl Schöller. Před hloubením šachty byl vyražen od dolu Schöller do míst nového dolu překop a z povrchu proveden vrt, který během hloubení odváděl vodu ze dna jámy. Vlastní hloubení "Vaňkovky" bylo zahájeno slavnostně 24. 12. 1912, skutečně až od 1. 1. 1913. Šachta o průměru 5,46 m dosáhla celkové hloubky 432,35, uhlí nafárala ve 347,8 m. Pro vyztužení zde bylo poprvé využito betonové tvárnicové výztuže dle patentu ing. Neubauera. Nad šachtou byla vybudována železná těžní věž. Ve strojovně byly instalovány dva samostatné stejnosměrné elektrické těžní stroje - bubnový a v provedení s třecím kotoučem. Stroje dodala Pražská strojírna a.s.. Ke strojovně patřily ještě Ward-Leonardovy měniče s Ilgnerovými setrvačníky.

Důl byl uveden do plného provozu v roce 1916. Těžba uhlí byla ale vedena spojovacím překopem na důl Schöller, důl Wannieck sloužil pouze pro jízdu mužstva a dopravu materiálu.

Ve 40. letech 20. století byla provedena přestavba původních dílen na nové koupelny pro osádku a byla přestavěna šachetní budova.

Provoz dolu byl ukončen roku 1982, těžní věž a šachetní budova byly strženy a v roce 1983 byla zasypána šachta.

Nevím, jak daleko jsou údaje o konci těžby adekvátní, asi ano, ale mám zde vlastní vzpomínku. Jako malý kluk, osobně si myslí, že mohlo jít asi o rok 1955 – 1957 si pamatuji, že nebylo moc čím topit. Proto nás s bratrem naše maminka brala s sebou na „Vaňkovku“, kde na odvalu vybírala uhlí do pytlů a na kole to vozila domů. Pamatuji se, že když zde byla poprvé, měla pytel vybraný okamžitě. Potom se ji ujal na chvíli někdo z osádky dolu, pytel vysypal a ukázal jí, co je skutečně uhlí a co ne. Potom jsme již skutečně vybírali z odvalu hlušin uhlí. Nutno podotknou, že my s bratrem jsme spíše blbnuli, než pomáhali. Tak nevím, jak to bylo s vedením těžby na Schöller a těžbou jamou Wannieck.

Důl Nosek byl od 7. dubna 1946 byl spojen s dolem Wannieck tzv. Tuchlovickým překopem, který sloužil do roku 1953 jako výdušný. Zde bych se rád zmínil o tom, že jsme s bývalým kolegou Mílou Pavelkou několikrát procházeli původním překopem z Dolu Nosek na důl Wannieck a fárali ven „Vaňkovkou“. Měli jsme spojovacím překopem natažený mezi doly Nosek a Wannieck telefonní kabel se státními linkami a se spojením na bývalé GŘ dolů.  Překop v té době nebyl již udržovaný a nebyl pro prolezení nic moc. Při této cestě jsme míjeli původní Žehrovický revír, kde dne 23. září 1960 došlo k důlnímu neštěstí. Počátkem ranní směny toho dne byl zjištěn na kříži svážné 69 a úpadní 16 Dolu Nosek požár, který vznikl ze samovznícení a který v době jeho zjištění byl již značného rozsahu.  Zplodiny požáru pronikaly po větrech do žehrovického revíru, kde před kouři bylo ukryto v neproraženém díle 82 horníků v domnění, že jsou zde v jakémsi komorovém úkrytu. Po více než tříhodinovém pobytu se u některých počaly projevovat příznaky otravy CO. Vznikla panika a někteří začali utíkat po zamořeném hlavním překopu. Při nehodě zahynulo na následky otravy kysličníkem uhelnatým dvacet horníků a dvanáct těžce postižených intoxikaci přežilo. Podle informací od mých bývalých kolegů např. paradoxně přežili někteří, kteří přímo na cestě kouře uřízli hadici se stlačeným vzduchem, tuto si hodili do prázdného důlního vozu a sami si tam vlezli. Vytvořili tak přetlakovou komoru, kde vydrželi bez jakékoliv újmy.

Jinak za zmínku stojí  dále hornické učiliště, které stálo proti Vaňkovce přes silnici. Později bylo z fondů Dolu Nosek zrekonstruováno na hotel pojmenovaný Astra a prodáno. Jako hotel se využívá dodnes. Na Vaňkovce také stojí dvě vily původních majitelů. Zrekonstruovány podobně jako učiliště a domnívám se, že dnes nejsou využívány, ale nevím. Je to trasa našich víkendových procházek po okolí.

 

Souřadnice dolu: 50.135414,14.031931