O dole Nosek toho musím kousek napsat sám, byla to šachta, kde jsem po škole začínal. Měl jsem průmyslovou školu hutnickou a nechal jsem strojařinu na vysoké. Doma z toho bylo pozdvižení a bylo rozhodnuto, že půjdu pracovat na hutě. Protože jsem se od mládí zajímal o elektriku, ale nikdy jsem neměl žádné elektro vzdělání a nechtělo se mi na vojnu, začal jsem se zajímat o možnost jít fárat pod zem jako elektrikář. Dostal jsem se na Důl Nosek. V té době jsem nevěděl do čeho jdu, nikdy předtím jsem nebyl v podzemí. Nastoupil jsem do kolektivu elektroúdržba Společná hlubina jako telefonní mechanik do party s Vaškem Čermákem zvaným „Knedlíkem“ a Mílou Pavelkou zvaným „Rousňákem“. Já jsem dostal přezdívku „Lékárník“, dodnes nevím proč, ale bylo to tak. Svoji přezdívku měl na šachtě téměř každý. Kolektiv v té době vedl předák Standa Veselý a byla zde opravdu perfektní parta lidí. Parta lidí byla bezvadná jak pracovně tak na čas, který jsme strávili mimo práci. Kolektiv elektroúdržba byl brigádou socialistické práce a myslím, že v dnešní době kdy se lidé ženou pouze za penězi, by se od nás leckdo mohl něco přiučit. Když někdo s kluků stavěl dům a potřeboval pomoc, tak jsme v rámci možností šli a bylo samozřejmostí pomoci jeden druhému. V mimopracovních aktivitách jsme se znali navzájem celé rodiny a několikrát za rok jsme pořádali společné akce. Ať to byly prodloužené víkendy v rekreačním středisku Nezabudice, plesy, zabíječky a další. Prostě byly to nejlepší roky mého života. Šachta ovšem ovlivnila i mnoho dalšího v mém životě. Byl jsem dobrovolným báňským záchranářem, vystudoval jsem zde vysokou školu při zaměstnání, postavil rodinný dům. Našel si zde svoji druhou manželku a znovu se oženil. Po vystudování vysoké školy jsem pracoval jako plánovač výroby a cenový referent. Další z bezvadných part lidí ve které jsem pracoval byli plánovači na Nosku. Zde jsem ještě při studiu vysoké pracoval jako plánovač výroby a cenový referent a později po odchodu mého tehdejšího šéfa pana Hraběte do důchodu jako vedoucí odboru plánování, financování a cen. Když se v roce 1992 začalo mluvit o konci hornictví na Kladensku, dostal jsem v roce 1993 nabídku odejít jako hlavní ekonom do Kladenské firmy Colsys. Je to firma zbývající se komplexními elektroinstalacemi. Zde byl záhy potom zakládán servis a byl jsem majiteli firmy požádán servis založit. To se stalo a dodnes jsem zde zaměstnán. Toto již příliš s mým působením v hornictví nesouvisí. Zde se mi asi před třemi roky dostal do ruky film o likvidaci mé šachty Dolu Nosek a bylo rozhodnuto. Spojil jsem svůj dávný sen, a to pořídit si webovské stránky a dát na ně něco smysluplného. Začal jsem jezdit po minulých dolech, shromažďovat o nich informace, a to jak z internetu, tak knižní. Při svých toulkách vše fotím a postupně uveřejňuji. Stal jsem se členem Klubu přátel hornických tradic, které byly roky pod vedením mých bývalých šéfů z Nosku pana Ing. Matuly a Čuříka. Zde je na místě se zmínit a poděkovat panu Grubnerovi (tajemníkovi KPHT) o kterém pan Suchomel v dobrém napsal, že je to na historii dolů ještě větší blázen jak on. Musím uznat, že je to pravda a poděkovat panu Grubnerovi za jeho rady a zkušenosti, o které se se mnou ochotně dělí při mých návštěvách na Mayrovce. Probíráme zde různé úlovky z našich cest po bývalých dolech a získávám zde spoustu rad, vědomostí a jeho poznatků z míst, kudy kráčela historie hornictví na Kladensku.
A nyní k vlastní historii Dolu Nosek.
V roce 1939 se urychleně připravovalo hloubení nového dolu, který se měl jmenovat Jaroslav a byl umístněn v prostoru mezi Tuchlovicemi a Kamennými Žehrovicemi. Důlní dílo mělo mít kapacitu 2000 až 3000 tun uhlí denně. Oblast nového dolu byla ještě zjištěna šestnácti hlubinnými vrty v hloubkách 225 – 488 metrů. Dále rozsah uhlonosného terénu objevovalo ražení dvou překopů z dolu Schoeller a Tuchlovického překopu, který měřil 1992 metrů, a III. překopu o délce 552 metrů. Příprava hloubení dolu Jaroslav byla součástí výzkumného programu PŽS, jejíž vedení si intenzivně uvědomovalo důležitost soustavného geologického výzkumu nejen pro vznik nového důlního díla, ale i pro pokračování vývoje Kladenského revíru. V dubnu 1939 potvrdil Revírní báňský úřad /RBÚ/ ve Slaném seznam pracovníků, kteří byli pověření generálním ředitelstvím PŽS provádět geologické práce a geofyzikální výzkumy v kutebných terénech společnosti a obvodu RBÚ Slaný i jinde.
Podle plochy a průměrné mocnosti bylo vypočteno 470 milionů metrických centů uhlí. Po odečtení ztrát – 20% - nedobyvatelného pilíře budoucího dolu Jaroslav a 15 % ztrát při dobývání, zbývalo k vydobytí celkem 311 milionů q uhlí. K tomuto fondu byly připočteny v uhlonosných terénech, které měla PŽS propůjčeny, a to 522 miliony q uhlí. Celkem hodnotné uhelné bohatství PŽS činilo 833 milionů q uhlí. Toto množství uhelných zásob mělo vystačit při předpokládané zvýšené těžbě, jak ji projektoval výzkumný program. Po zahájení těžby na připravovaném dole Jaroslav v Tuchlovicích za stavu 30 milionů q uhlí měly uhelné zásoby vystačit na dvacet osm let.
Dne 10. února 1941 se započalo s vlastním hloubením jámy.
Razily se asi 20 metrů dlouhé úseky, založila se patka, případně vodní dílo a úsek se vyzdil. Voda z počvy se odčerpávala vzduchovými membránovými čerpadly Plunžer 500. Voda podchycená z vodních děl se čerpala elektrickými čerpadly. Pro případ maximálního výronu důlní vody byla neustále připravena elektrická čerpadla zavěšená ve zvláštní kleci na laně.
Když byla dosažena stanovená hloubka pro příslušné těžební patro, bylo vždy na každou stranu rozraženo a vyzděno asi 20 metrů náraziště a pokračováno s hloubením. Když bylo dosaženo hloubky 458 metrů bylo založeno III. patro, vyhlouben 20,5 metrů hluboký žump kompletně vystrojené jámy a pokračováno s ražením strojovny.
Hloubení samo bylo dokončeno v listopadu 1943 a dále pak bylo pokračováno v ražení důlních děl v kameni. To již bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Na hloubení se to projevilo zastavením všech prací, včetně vlečky, protože Němci věděli, že z tohoto dolu už uhlí nedostanou. Všichni, kteří pracovali na budoucím dole byli rozděleni po okolních šachtách a na dole zůstalo jen několik lidí k čerpání vody z I a III.patra.
Po roce 1945 byly prováděny přípravné důlní práce. Důl Nosek od
7. dubna 1946 byl spojen s dolem Wannieck tzv. Tuchlovickým překopem, který sloužil do roku 1953 jako výdušný. Po vyražení severního a západního překopu byla nafárána roku 1948 úpadní chodbou v severozápadní části ložiska uhelná sloj.
Další rozvoj důlních prací na nové šachtě nastal po roce 1949, ale složité geologické a tektonické poměry ložiska si vynutily nový geologický průzkum jak na ložisku, tak i v jeho okrajových partiích. První porubní fronta byla otevřena roku 1953.
Po vyhloubení těžební jámy Dolu Nosek bylo v roce 1951 zahájeno hloubení výdušné jámy. Důl Nosek (ale nejen on) je v tomto určitou zvláštností, protože zde neexistovaly ani dvě pododdělení v jedné jámě (vtažné a výdušné), ani dvě jámy blízko sebe, tak jak to bylo u většiny kladenských dolů. Výdušná jáma byla od hlavní jámy vzdálena cca 1,5 km a byla vyhloubena v blízkosti hájovny Pustá Dobrá. Profil výduchu byl kruhový o průměru 4 m a byl vyzděn betonovými tvárnicemi. Jáma byla dohloubena v roce 1954. Jámu jsme jmenovali Pustinka, nebo Na Pustince a vzhledem k tomu, co jsem na Nosku dělal, jsem měl možnost touto jamou mnohokrát fárat. Jáma byla hluboká 241 m a ležela nedaleko původního důlního díla Max Egon Zeche. Nějaké zbytky díla Max Egon Zeche jsem se snažil v lese najít, ale bohužel se mi to nepovedlo. Větrní překop spojující hlavní těžní jámu a výduch byl dokončen v roce 1955. Po skončení provozu na dole Tuchlovice (původním, přejmenovaném Nosku) byl ukončen také v roce 2002 provoz výdušné jámy. Povrchové objektu Pustinky byly prohlášeny za národní kulturní památku.
Do konce října 1957 bylo vytěženo 1 556 000 t uhlí. V letech 1957/58 byla dolem Nosek s konečnou platností vytěžena povrchovým způsobem malá separátní pánvička v Malých Přílepech, historicky nejstarší naleziště uhlí v Čechách, zmíněné v listině z roku 1463. Zde důl Nosek získal 105 406 tun uhlí.
V listopadu 1958 byla na dole Nosek založena první Brigáda socialistické práce (BSP).
Něco málo ke kapacitě Dolu Nosek a k možnostem těžby jamou. Kapacita stávajících těžních zařízení z let 1941 až 1960/61. Těžní jáma Nosek měla kruhový profil o průměru 6,2 m. Jáma byla zděná s ocelovou výztuží a byla v ní instalována dvě klecová těžní zařízení. Jámou se těžilo nejdříve ze dvou pater: II.patra z hloubky 338 metrů a ze III.patra z hloubky 453 metrů.
Velké těžní zařízení mělo čtyřetážovou klec se dvěma vozy za sebou v jedné etáži. Rychlost těžby byla 15 m/sec. Průměr těžního lana 58,5 mm. Váha čtyřpatrové klece se závěsem byla 7000 kg. Váha prázdného vozíku byla 465 kg. Váha uhlí ve voze 850 kg. Váha hlušin ve voze 1 150 kg. Povolená rychlost při jízdě na laně 12 m/sec. Počet mužů v kleci 56.
Malé těžní oddělení mělo dvou etážovou klec se dvěma vozy za sebou v jedné etáži. Rychlost těžby byla 10 m/sec. Průměr těžního lana 37,5 mm. Váha dvoupatrové klece se závěsem byla 3 000 kg. Povolená rychlost při jízdě na laně 6 m/sec. Počet mužů v kleci 28.
Těžní věž byla ocelová. Výška těžní věže od ohlubně do středu lanových kotoučů byla 34 m. Obsah hlušiny v těženém uhlí byl 25% (podle dosažených výsledků prádla bylo 3% vybrané hlušiny a 22% prané hlušiny). Čistá váha ve voze byla 640 kg. Tyto kapacitní údaje těžních zařízení byly Dolem Nosek propočteny ke dni 1. prosince 1959.
Největší těžba Dolu Nosek byla docílena v roce 1965. Plán určoval vytěžit opět 950 000 tun uhlí. Této těžby bylo dosaženo 15. prosince1965 a do konce roku bylo vytěženo 991 812 tun – plán byl splněn na 104,4%. Do jednoho milionu tun uhlí chybělo tehdy jen něco málo přes osm tisíc tun. Těžba byla někdy docilována s velkým vypětím sil proto, že neustále chyběly železniční vagony a uhlí bylo nutno sypat na havarijní skládku, kde hořelo a podnik měl značné ztráty na kvalitě. Důl Nosek v tomto roce pracoval se stavem 2 795 pracovníků.
Největší důlní neštěstí na Dole Nosek bylo dne 23. září 1960. Počátkem ranní směny byl zjištěn na kříži svážné 69 a úpadní 16 požár, který vznikl ze samovznícení a který v době jeho zjištění byl již značného rozsahu. Snaha o zdolání požáru narazila na nedostatek hasebních prostředků. V době, kdy již byla k dispozici voda, bylo na přímý zásah pozdě. Zplodiny požáru pronikaly po větrech do žehrovického revíru, kde se před kouři ukrylo v neproraženém díle 82 horníků v domnění, že jsou zde v jakémsi komorovém úkrytu. Po více než tříhodinovém pobytu se u některých počaly projevovat příznaky otravy CO. Vznikla panika a někteří začali utíkat po zamořeném hlavním překopu. Při nehodě zahynulo na následky otravy kysličníkem uhelnatým dvacet horníků a dvanáct těžce postižených intoxikaci přežilo.
Bohužel nemám žádné vlastní fotografie dolu z dob, kdy fungoval. To přestože vím, že jsem fotil např. výměnu lanovnice na těžní věži z oken v účtárně. Nevím, kde tyto fotky skončily. Pokud bych něco dalšího objevil, nebo někde oskenoval, tak pochopitelně obrazovou část rozšířím. Mezi fotkami jsou také fotky bývalých rekreačních středisek Dolu Nosek. Dnes je v prostorách bývalého dolu a jeho okolí sluneční elektrárna.
Souřadnice dolu: 50.126820,13.992333
Revitalizace odvalu hlušin
Odval hlušin dolu Nosek začal vznikat v roce 1941, jako důsledek počátku hloubení hlavní jámy, tohoto později největšího dolu kladenského revíru. Vyvezená hlušina se volně sypala na skládku. Později byla vyvážena na odval, který vypadal jako uměle, člověkem vytvořený kopec v poměrně rovinatém terénu. Hlušina byla na odval vyvážena pomocí šikmého výtahu dvěma velkoobjemovými vozy. Na vrcholu odvalu byla rozvážena nákladními automobily a do tvaru, který známe nyní byla rozhrnována buldozerem. Šikmost odvalu je dána přirozeným násypným úhlem vysýpaného materiálu. Ve vyvážené hlušině bývalo obsažené vše, co se v podzemí vytěžilo a nebylo vypráno na prádlech jako uhlí. Odval je vysoký více než 70m, má objem cca 5mil. m3a plochu necelých 20 hektarů. Další zajímavostí zde je uložení kalů na východní straně odvalu, ke kterému těsně přiléhaly.
Konec navážení odvalového materiálu byl v roce 1997 a souvisel se zahájením provozu nově vybudovaného spojovacího překopu na bývalý důl Gottwald a s ukončením provozu prádel na Nosku.
Práce s rekultivací byla zahájeny odstraněním deponie části kalů těsně přiléhajících k odvalu. Další částí revitalizace byla úprava tvaru odvalu tak, aby vyhovoval báňským předpisům a současně nedocházelo ke změně jeho tvaru vlivem povětrnostních podmínek. Upravený tvar byl dále sanován tak, aby nedocházelo k jeho hoření uvnitř odvalu. Byla použita jednak haldovina a jednak jílovité těsnění. Odval byl snížen a svahy odvalu byly v průběhu revitalizace rozděleny na čtyři etáže.
Na jednotlivých etážích jsou vytvořeny umělé tůně, dolní části jejich svahů a dna jsou překryta uhutněnou zeminou z důvodu zajištění jejich nepropustnosti. Takto byly připraveny vhodné biotopy pro obojživelníky.
K zabránění další erozivní činnosti byla halda částečně pokryta kokosovými sítěmi (jsou na místě viditelné). Odval byl částečně pokryt osetím, které by mělo po rozpadu kokosových sítí zajistit jeho dostatečnou pevnost.
Na odvalu jsou k vidění ponechané monitorovací vrty, které slouží ke zjišťování stavu tohoto tělesa.
Celá rekultivace odvalu byla dokončena v roce 2014. Dnes je odval dominantou kraje a krásným vyhlídkovým místem, odkud je vidět spousta zajímavostí, ať již v blízkém, nebo vzdálenějším okolí. Je dobře přístupný po okolo vedoucí cyklostezce a současně přístupný pro pěší turistiku. Jeho okolí snad hatí jenom nově vzniklá sluneční elektrárna, ale ??? Z odvalu je také dobře vidět místo, kde byla jáma a těžní věž zaniklého dolu. Každému návštěvu tohoto místa doporučuji.
Vše viz. foto
Zdroj volně upraveného textu - revitalizace odvalu hlušin - materiál z internetu - Ing. Vladimír Polívka, Ing. Igor Němec - REKULTIVACE ODVALU DOLU TUCHLOVICE
